|
Okolí Rýmařova je značně členité. Území spolu s přidruženými částmi má nadmořskou výšku od 400 m n.m. na jihu pod soutokem Stráleckého potoka s Oslavou do 840 m n.m. u Hřibovce na severu.
Geologicky se území Rýmařovska řadí k východní části Českého masivu, k oblasti moravskoslezské. V těsné západní blízkosti Rýmařova probíhá ve směru SSV-JJZ rozhraní dvou významných geologických jednotek; západní jednotkou je komplex metamorfovaných (přeměněných) hornin tzv. silesika starohorního a prvohorního stáří, východní jednotku tvoří komplex slabě metamorfovaných až nemetamorfovaných sedimentů moravskoslezského paleozoika. Hlavními horninami pestrého souboru silesika, které je v naší oblasti representováno tzv. desenskou klenbou, jsou různé typy rul, migmatitů, svorů a amfibolitů, obalovou část této klenby pak tvoří horniny vzniklé asi před 360 - 400 milióny léty v geologickém období nazývaném devon, v době, kdy se na zemi objevil první hmyz. V té době existovalo na území dnešních Jeseníků moře, na jehož dně se usazovaly štěrky, písky, jíly a vápnité kaly, v nichž lze nalézt stopy tehdejšího života v moři - zkameněliny mlžů, trilobitů, korálů, mechovek... Výsledkem dramatického vývoje sopečné činnosti a s ní spojených jevů na dně tohoto moře byla nejen pestrá škála vulkanických a smíšených hornin, ale zejména také četné výskyty a ložiska rud železa, zinku, olova, stříbra a mědi. Komplex usazených i sopečných hornin včetně výskytů rud, označovaný jako vrbenská skupina, byl i se svým podložím později zvrásněn a přeměněn mohutným, tzv. variským horotvorným procesem. S přeměnou, kterým z původních horniny vznikly dnešní fylity, kvarcity, různé typy zelených břidlic, vápence a pestrá série poměrně málo přeměněných hornin spilit-keratofyrové formace, jsou spojeny i různé deformace a přeměny vlastních ložisek rud a také vznik zlatonosných žil. S výskytem nerostných surovin a zpracováním rud je úzce spojeno i osídlování Rýmařovska a vznik a vývoj samotného města. Již od 12. století byla známa a těžena významná naleziště stříbra a zlata - Zlaté Hory, Zlatý Chlum u Jeseníku, Andělská Hora, Soukenná a také Horní Město. Později se zájem prospektorů a těžařů přesunul zejména na ložiska železných rud a také na měď a olovo. V blízkém rudním revíru Horní Město se v počátcích těžby získávalo stříbro ze stříbronosného galenitu a z dalších sirníků s obsahem stříbra a také z ryzího stříbra. Později převládala těžba železných rud (krevel a magnetit), v létech 1965 - 1970 byly těženy rudy olova a zinku. Mezi sběrateli minerálů je z doby těžby znám zejména medově zbarvený čirý sfalerit (ZnS) a z širšího okolí výskyt modrého berylu v křemen-kalcitových čočkách. Geologický průzkum prováděný až do konce osmdesátých let prokázal existenci poměrně značných zásob relativně chudých rud s obsahem kolem 2 % olova a zinku a s cca 22 gramy stříbra na tunu rudy v pokračování dříve těženého ložiska i v okolí. V těsné blízkosti Rýmařova, v prostoru tzv. hornoměstské zatáčky, bylo těženo významné ložisko železných rud zvané Pittenwald, zaznamenané již i na historické Komenského mapě Moravy. Předmětem zájmu bylo 700 m dlouhé pásmo s polohami krevele o mocnosti až 4 m (v průměru 1,2 m). Těžba, která byla ukončena v r.1878, zasahovala až do hloubky 120 m. Železné rudy byly těženy na mnoha jiných místech v jjz. i ssv. pokračování produktivní části vrbenských hornin. Ložisko v oblasti Malé Morávky s více ne jedním stem těžených dolů bylo vůbec nejrozsáhlejším jesenickým železnorudným revírem. Severozápadně od Nové Vsi se nachází největší historický důl na stříbronosný galenit na severní Moravě. Těžba do hloubek až 100 m zde probíhala s různými přestávkami od středověku až do roku 1959. Ložisko bylo známou mineralogickou lokalitou s hojným výskytem sekundárních minerálů (pyromorfit, anglesit, cerussit a další). Asi před 350 milióny let, na konci devonu a v dalším období prvohor - karbonu, se v moři, které obklopovalo hory tvořené přeměněnými horninami silesika, začaly usazovat mohutné komplexy písčítých, prachovitých a jílovitých hornin označovaných souborně jako kulm Nízkého Jeseníku. Tyto horniny byly a jsou využívány jako zdroje velmi kvalitního drceného i lomového kameniva pro stavebnictví - zejména droby, což je odborný výraz pro masivní, špatně vytříděné jílovité pískovce, v současné době těžené např.na ložisku Valšov, nebo jako známé pokrývačské břidlice dobývané v minulosti na mnoha místech ve východním okolí Rýmařova (Ondřejov, Jamartice, Malá Štáhle). Horotvorné procesy na konci prvohor ukončily zásadní vývoj stavby našeho území. Po celé další období až do současnosti, vnější geologické síly, voda, vítr, změny teploty, postupně obrušovaly a zarovnávaly tehdy vzniklé pohoří. Na současný vzhled našeho území měly výrazný vliv tektonické pohyby spojené s tzv. alpinským vrásněním v mladších třetihorách, tedy před pouhými několika milióny let, kdy došlo k rozčlenění území na řadu bloků s rozdílnými nadmořskými výškami. Zvedání masívu Hrubého Jeseníku způsobilo výrazné oživení eroze a vznik hluboce zařezaných údolí a příkrých okrajových svahů Nízkého Jeseníku. Příkladem výrazné eroze jsou i Rešovské vodopády na říčce Huntavě, cca 8 km od Rýmařova. V úzké soutěsce, lemované skalisky o výšce až 20 m, zde na styku méně odolných bazických vulkanitů a pevných křemenných keratofyrů vznikly kaskády, z nichž nejvyšší má výšku 10 m. Jeden z výrazných zlomů, na kterých docházelo k pohybů jednotlivých bloků, je i tzv. klepáčovský zlom procházející z okolí Loučné nad Desnou přes Vernířovice, Skřítek, Žďárský potok, Starou Ves a Rýmařov dále směrem k jihovýchodu. Na výrazných tektonických liniích pak došlo asi před 1,5 miliónem let k projevům sopečné činnosti, v okolí dnešního Bruntálu bylo v té době pět činných sopek. Ve stěně bývalého lomu na Uhlířském vrchu je možno vidět celou paletu sopečných vyvrženin, od popele a strusky až po velké sopečné pumy, na nedaleké Venušině sopce čedičové sloupce. S touto aktivitou je také spojen výskyt četných pramenů minerálních vod (v nejbližším okolí například v Dolní Moravici) a bohatý vývěr oxidu uhličitého na soutoku Podolského potoka a řeky Moravice. Řada morfologických tvarů současné jesenické krajiny má svůj původ v působení ledovců, větru, mrazu a dalších procesů spojených s čtvrtohorními ledovými dobami, které skončily před 10 - 12 tisíci léty. Kromě známých projevů existence horského ledovce ve Velké Kotlině jsou to kamenná moře a izolovaná skaliska v hřebenových částech Jeseníků, mrazové klíny, polygonové půdy, ale např. také sprašové hlíny, které byly v minulosti v Rýmařově využívány pro výrobu cihlářského zboží. S koncem glaciálního období jsou také spojovány počátky vzniku rašelinišť ve Skalách, na Skřítku a v dalších místech. S nejmladším geologickým obdobím je spojeno i rozrušování primárních výskytů a ložisek zlata. Transportem a tříděním vznikají v říčních sedimentech ekonomicky zajímavé akumulace užitkových složek. O zájmu dávných prospektorů o tato naleziště v naší oblasti svědčí pozůstatky po rýžování zlata na Podolském potoce mezi Rýmařovem a Jamarticemi a zejména v údolní nivě Moravice. Půdy jsou horské, kamenité, jen na málo místech hlinité, vesměs podzolové. Dotvářeny byly ve středověku z lesních půd žďářením. Ke zhoršení stavu těchto půd přispěly nedávné necitlivé zásahy do krajiny meliorací pramenišť, narovnáním toků, rozoráním mezí na svazích a dusáním velkoplošných pozemků těžkou technikou. Eroze koná své. Zemědělský půdní fond zabírá 53% území a lesní půdní fond 30,9%. Vegetačně přísluší území středoevropské lesní květeně v obvodu květeny sudetské.
V původních lesích převládal buk a jedle a ve vyšších polohách rostla jeřábová smrčina. Od minulého století jsou lesy převážně smrkové a zřídka najdeme jedli, klen a v nižších polohách jesenický modřín.Všechny lesní porosty v okolí města jsou zařazeny do kategorie hospodářských lesů, pouze v přírodní rezervaci Růžová se jedná o lesy zvláštního určení. Velmi kvalitní je Janovický les, který má předpoklad být vyhlášen genovou základnou pro jedli vzhledem k jejímu vzácnému výskytu a samoobnovovacím schopnostem. Strálecké údolí, které slouží k rekreaci, zaplňují zdravé lesní porosty. Zvláště níže údolí pokrývají kvalitní smrky a buky s jasany. Horní hranice lesa dosahuje na východní straně jesenických hřebenů výšky 1250 - 1300 m n.m. Při této hranici lesa byla na tehdejším janovickém panství vysázena kleč. Lesní hospodaření se vyznačovalo vysokou úrovní a to nejen pěstěním stromů, ale také péčí o zvěř, lesními cestami a pěšinami i zakládáním útulen ve vyšších polohách /Josefinka, Alfrédka aj./. Nad hranicí lesa rostou ojedinělé vlajkovité zakrslé smrky, horský jeřáb a jalovec. Hřebeny kryjí horské louky se smilkou tuhou, borůvčím, vřesem a bohatou horskou květenou zastoupenou jestřábníky, náholníkem jednoúborným, koprníčkem, mochnou zlatou, pryskyřníky, sasankou narcisokvětou, šichou, violkou sudetskou aj. Prameniska a žleby hostí mokřadní rostliny, z nichž některé jsou pro svou jedinečnost chráněny. V jižních polohách roste na často zrašelinělých loukách a mezích množství vzácných a chráněných rostlin vstavačovitých, vemeník dvoulistý, lilie zlatohlavá, kosatce, mečíky, suchopýr úzkolistý, zvonek vousatý aj. Rozsáhlé lesní komplexy i drobné lesíky, keřnaté meze a rokliny poskytují zvěři vhodné životní podmínky. Hojná je zvěř srnčí, jelení i černá. Na hřebenech můžeme spatřit kamzíky, kteří zde byli vysazeni začátkem století. Kromě vzácných druhů hlodavců a rejsků zde žije liška, jezevec, kuna skalní, lasice, hranostaj, kolčava, tchoř tmavý, zajíc, výr, poštolka, jestřáb, krahujec, káně, tetřev, tetřívek, jeřábek a v nižších polohách koroptev. Příhodné podmínky má také čáp černý i bílý, strakapoudi, pěnice modrá, linduška vodní, skorec vodní a další pěvci. Ve vyšších polohách můžeme spatřit zmiji černou a ještěrku živorodou, mloka skvrnitého a čolka horského. V nedávné době se objevili rys, a dokonce i medvěd. V potocích je význačný pstruh obecný a lipan podhorní, a nechybí zde ani zvláště chráněné druhy ryb - mihule potoční, vranka obecná i pruhoploutvá, střevle potoční. Jesenické lesy postihují tvrdé podmínky hor. Velké množství sněhu způsobuje lámání vrcholků stromů, větví i celých kmenů zvláště v nepříznivých letech. Projevuje se postižení exhalacemi z dálkových zdrojů. Anemoorografické systémy, které směrují západní větry do určitých proudů, poškozují východní svahy. Tak můžeme spatřit v jinak málo porušených komplexech i "lesní hřbitovy" staletých stromů. Celá řada pěších i cyklistických tras dává možnost každému seznámit se s nádhernou přírodou, různými zajímavostmi i neopakovatelnými výhledy na krajinu, vesnice i město. Poměrně zachovalý vztah krajinných celků, ekologicky vyvážených společenstev, vyústil v ochranu některých výrazných celků. Od roku 1969 byl celý komplex Hrubého Jeseníku vyhlášen za chráněnou krajinnou oblast. Její hranice se dotýká Rýmařova a prochází Janovicemi. Druhým velkoplošným územím je Přírodní park Sovinecko. Na severozápadě má společné hranice s CHKO Jeseníky, obchází město po čáře rozvodí a zabírá Ondřejov se Stránským. Jižním směrem sahá až po intravilán Šternberka. Přírodní park byl vyhlášen OkÚ v Bruntále v roce 1994. Chráněná krajinná oblast Jeseníky zabírá 740 km2 převážně Hrubého Jeseníku v okresech Bruntál, Šumperk a Jeseník. Z přírodovědeckého hlediska byly v nejcennějších částech chráněné oblasti zřízeny rezervace. Nejvýznamnější a také nejnavštěvovanější je Národní přírodní rezervace Praděd. Vznikla z původních samostatných rezervací: Vrchol Pradědu, Petrovy kameny, Velká kotlina, Malá kotlina, Bílá Opava a Divoký důl. V této rezervaci se vytvořil nejvýznamnější ekosystém holí a horských luk s přirozenými smrčinami v oblasti alpinské hranice lesa, společenstva vrchovišť a skal. Velká kotlina patří bohatstvím flóry k nejvýznamnějším lokalitám střední Evropy. Přírodní rezervace lze navštívit jen po vyznačených cestách. V chráněné krajinné oblasti jsou vymezeny přírodní parky, kde je pohyb veřejnosti omezen a hospodářská činnost regulována. Úkolem Přírodního parku Sovinecko je zachovat typický ráz krajiny s významnými přírodními a estetickými hodnotami, lesními porosty a významnými botanickými lokalitami. Nezbytnou součástí je únosné turistické využití, urbanizace a hospodaření v obcích. Významným doplňkem jsou zvlášť chráněné plochy na sledovaném území Rýmařova. Národní přírodní rezervace Skřítek tvoří sedlové rašeliniště přechodného typu s řídkým smrkovým lesem tundrového charakteru. V přírodní rezervaci Pstruží potok jsou podmáčené půdy a rašeliniště s rosnatkou, vrbou plazivou a vyskytuje se zde i tetřívek. Národní přírodní rezervace Skalské rašeliniště je ukázkou vrchoviště s horskými a slatinnými prvky. Typicky vyvinuté bulty a šlengy připomínají severskou tundru s řadou chráněných rostlin - vachtou trojlistou, suchopýrem pochvatým, tučnicí, rosnatkou aj. Rezervace není pro turisty přístupná. Osou chráněného přírodního výtvoru Rešovské vodopády je Huntava, která pramení na Skalském rašeliništi, proráží napříč pruhy břidlicových skal a vytváří těsnou rokli. Četné peřeje končí vodopádem. Národní přírodní rezervace Růžová leží v horní části mělkého údolí Růžového potoka. Lesní porosty byly uznány pro sběr osiva, významné prameniště je domovem chráněných druhů rostlin a živočichů. Chráněné území Janovický les je genofondovou plochou přirozeně se zmlazující jedle. Zeleň ve městě i místních částech má výrazný ekologický význam. Město chrání řadu starých a významných stromů. Patří mezi ně lípa J.A.Komenského v parku u Domu kultury. Strom mohutného vzrůstu s pamětní tabulkou, byl údajně vysazen roku 1592. Dále buk lesní v Edrovicích je soliterní strom s pravidelnou korunou, vysoký 25 m a stáří 100 let. V Janovicích rostou dvě lípy velkolisté a další v Janušově a Ondřejově. Plochy zeleně, aleje a parky zabírají asi 28 hektarů. Vodní plochy v městském intravilánu nebo na něj bezprostředně navazující dosahují 9 hektarů. Uvedené přírodní poměry nevyčerpávají bohatství a různorodost krajinného celku „Střechy Evropy“. Každý z občanů i návštěvníků může nalézat další krásy a odhalovat intimitu různých míst, koutů i přírodních darů jesenického podhůří. Rýmařovsko je drsné, ale krásné ve všech ročních obdobích.
|