... O městě Rýmařov Historie města
Historie města Rýmařova PDF Tisk Email
Čtvrtek, 12 Leden 2006 19:00

Dosud nejstarší známé stopy činnosti člověka v našem regionu pochází z doby nepříliš vzdálené počátkům našeho letopočtu.

ŠtítRýmařovsko je územím, které navštěvovali již Keltové před více než dvěma tisíci lety, když vystupovali z úrodného Pomoraví vzhůru k zlatonosným tokům Jesenicka a zanechali nízké rýžovnické kopečky v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí. Volkové - Tektoságové, kdysi plenitelé Delf a snad obyvatelé rozsáhlého oppida Staré Hradisko u Prostějova či vartnovského kopce, však nedokázali vzdorovat bojovnějším Germánům a těsně před narozením Krista mizí. Tehdy poprvé objevují lidé neznámého suebského kmene výhody prostoru v místech dnešního Rýmařova. Nedokážeme zatím s jistotou říci, zda založili trvalejší sídlo nebo Ijeho prostor zvolili jen za trhové místo, jak svědčí nezvykle četné nálezy mincí v západní části městského centra. Nejstarším je poklad stříbrných sesterciů římského císaře Domitiana (81-96), nejmladší drobný měděný sextans, který se zatoulal ve 3. století až z jihošpanělského provinčního městečka Iulia Traducta. Platidla patrně souvisí s některou větví proslulé Jantarové stezky, jež tepala mezi poklady Baltu a chtivým Jadranem už v pravěku. Také na severomoravská germánská sídla krutě dopadly události doby stěhování národů (375 - 568) vyvolané též hunskými nomády. Krásná krajina šťavnatých luk protkaná bohatými prameništi, křišťálovými potůčky i kamenitými říčkami s lemem olší a světlými háji listnáčů až po vrcholy oblých hor, kraj plný zvěře, mezi níž nechyběl ani los či medvěd, zůstal opuštěn snad až na nesmírně prořídlé ostrůvky staršího obyvatelstva.

Nejdříve na samém konci 5. století, ale spíš o něco později pronikli do našich končin Slované. Někdy zbytky Germánů pojali do svého společenství a mísili se s nimi, jindy užívali krutého práva silnějšího. Jesenicko od jižních svahů po roviny Dolního Slezska osídlil mocný kmen Holasiců a bohatl z četných ložisek zlata, stříbra a dalších kovů. Tehdy však neprojevili noví zemědělci zájem o náš kraj a volili raději úrodnější Krnovsko chráněné hradištěm mohutného Cvilína i dalšími. A tak po staletí znovu opuštěná krajina nezaznamenala nadvládu Velkomoravské říše, její pád ani postupné pronikání přemyslovské domény k severu. Ještě ve 13. století se naše oblast počítala k provincii Golensizi, tj. Holasické, ale ta již patřila pod církevní správu olomouckých biskupů.
Středověké osidlování našeho prostoru zahájili lidé stoupající proti vodním tokům až na plošinu Nízkého Jeseníku z přelidněných končin na jihu v 1. polovině 13. století. Tehdy založili čeští kolonisté zemědělskou osadu s rozptýlenými zemnicemi na prosluněném svahu nad levým břehem Podolského potoka. Nové příchozí zachvátila mezi léty 1224 -1234 zlatá horečka, která do jesenického podhůří přilákala dobrodruhy celé Evropy. Přímo v podloží vesnice vyhloubili rýhy nejspíše s nevelkým úspěchem až na zlatonosný štěrčík starého potočního koryta. Kolem roku 1250 sídliště násilně zaniklo a na jeho místě se objevil velký dvorec, jež patrně poskytoval útočiště kupcům i pocestným v půli dvoudenního pochodu mezi staršími městy: královským Uničovem a Bruntálem. Teprve v poslední třetině století obnovili osadu kolonisté z Německa, avšak již na novém principu. Postavili řadovou ves se zemědělskými usedlostmi pravidelně rozmístěnými podél dnešní Bezručovy ulice i s návsí tvořenou domy řemeslníků. Ani nádoby zazdívané pověrčivými vesničany do hliněných zdí polozemnic poblíž vchodů nezabránily další pohromě. Obydlí lehla popelem a obnovené chalupy na kamenných podezdívkách zanikly opuštěny v nepříjemné konkurenci nedalekého města na počátku 14. století.
Vykopávky Současně s počátky vsi, ale nejspíše již o něco dříve existovalo na pahorku Hrádku vysoko nad opačným břehem potoka nevelké správní centrum tvořené velkou stavbou na kamenných základech a hrazené hliněným valem derivátu tzv. přemyslovské hradby a systémem příkopů. Pod jeho ochranou založili nejpozději ke konci sedmdesátých let 13. století Rýmařov, zvaný tehdy Reymarscat či Reymarstadt. Městečko, jehož půdorys dodnes respektuje polohu Hrádku, se schoulilo kolem svažitého rynku tvaru čtverce jedinou neúplnou okružní ulicí s domy mířícími štíty ke komunikaci. Chytře vybranou plochu chránil z jihu neprostupný močál, na severu příkrý sráz a jediný přístup po západní šíji přeťali Rýmařované hlubokým příkopem. Vnitřní okruh obrany svěřili jednoduché kamenné zdi pojené jílovinou, jež se otevírala do čtyř stran Horní a Dolní branou i výpadovými brankami Hrádeckou a Školní. Historické jádro města včetně uliční linie se většinou zachovalo dodnes a je výrazně odděleno od modernější zástavby svahy se vzrostlou zelení i s vévodícím pahorkem Hrádku.
Od počátku města lze sledovat v činnosti jeho obyvatel výrazný podíl zpracování rud. Již na přelomu 13. - 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť, která užívala tehdy špičkovou evropskou techniku k získávání zlata. Přímou tavbou získávali Rýmařované neuvěřitelně čistý kov téměř stoprocentní ryzosti. Doba vlády Jana Lucemburského znamenala pro město obrovský rozvoj spojený opět s dolováním, avšak nyní již daleko výnosnějších železných rud. Nová huť začala opět na Hrádku zpracovávat krevel a magnetovec z blízkého okolí. O neuvěřitelné produktivitě svědčí více než metrová vrstva strusky a zbytků pecí pokrývající celé temeno Hrádku. Sláva hutí na Rýmařovsku pohasla až v 19. století. Po roce 1350 zasypali páchnoucí odpad železářské výroby vrstvou hlíny a na vzniklé plošině vyrostla velká dřevěná tvrz královského fojta, zástupce markraběte ve městě. Ve stejném období přibývá písemných zpráv o Rýmařově, rabštejnském panství i okolních vsích.


Brána Konec nadějného století vyplnily krvavé spory dědiců Jana Jindřicha, bratra císaře Karla IV. Nastala občanská válka všech proti všem. Pokladny bojovných markrabat se postupně vyprázdnily a Rýmařov se stal na staletí městem zástavním. Roku 1398 získal zboží smutně proslulý Proček z Vildberka. Podobně jako jiní zvětšoval svůj majetek loupeží i lavírováním mezi stranami svárů, a tak si vysloužil riskantní označení zemským škůdcem a s tím zamířil do pekel i Rýmařov. Několikrát vážně stíhán kličkoval Vildberk před spravedlností neplněnými sliby. S tím nesporně souvisí nešťastný rok 1405. Město bylo neznámými útočníky dobyto, vydrancováno a spáleno. Zkázu nezamlčují ani dvě nejstarší městské listiny z ledna 1406, kterými zmoudřelý zeměpán Jošt dává městu stejná práva jako užívala Brno s Olomoucí. Všechno zlé bývá k něčemu dobré. Zchudlá a zčásti pustá obec nedávala naději na tučnou kořist, a proto zůstala mimo nepříjemnou pozornost hejtmanů všech stran husitských válek a přežila je ve stínu autority mocného husitského Sovince nejspíše bez větších problémů. Jen tvrz už zůstala natrvalo v troskách a za Podolským potokem vznikl Vestenhof, velký opevněný dvůr.
Sovinec Opět se střídali zástavní páni a nešetřili spory, v nichž často zazněly temné tóny věroučných disonancí. Město však žilo svým životem, rozmnožovalo kontakty s významnou Olomoucí. V době po válkách se vitální Rýmařovsko rychle vzpamatovalo, ožily doly železné, stříbrné i dobývání barevných kovů. Doby zemského správce a později krále Jiřího se staly pro náš kraj požehnáním, však také zachoval svému panovníkovi věrnost i v dobách těžkých a platil krutě. Roku 1468 obsadili Uhři Matyáše Korvína Moravu a na rozdíl od větší části země vznikla na Sovinci, Rabštejně i rýmařovské tvrzi tvrdá ohniska odporu proti usurpátorovi. Ozbrojenci pod vedením Sovineckých pánů i Matěje Tovačovského, rabštejnského hejtmana Jiřího Tunkla z Brníčka, napadali se střídavým úspěchem oddíly nepřítele i zrádců. Nejstrašnější rána dopadla na obě panství v srpnu 1474. Uherské vojsko vytáhlo od Olomouce proti Opavsku a Nisku, za sebou ponechalo široký pás spálenišť a lidského utrpení. Kromě vydrancovaného Rýmařova a zázračně zachráněných Jamartic lehly popelem všechny okolní vsi i s městečkem Brunzejfem (Ryžovištěm) a nadlouho zůstaly zcela pusté. Poměrně záhy se vrátili horníci k opuštěným dolům. Hůře bylo s vesničany. Kraj se vylidnil, některé vsi zanikly, do jiných se začal vracet život až za půl století. Frýdlant nad Moravicí (Břidličná) byl obnoven až po stu letech. To však již končil jesenický středověk a na obzoru se objevila válkami opožděná renesance a humanismus.
16. století se stalo pro větší část Moravy obdobím klidu a prosperity. Město pomalu zapomnělo na krutý třesk zbraní a prostředí nezvyklé náboženské tolerance umožnilo pronikání luterství. Nová víra zcela převládla a již roku 1555, nejspíše s účinnou pomocí vrchnosti převzali protestanté fary a kostely celého panství kromě hrázděné kaple V Lipkách a skalského kostelíka, jež zůstaly hrstce zbylých katolíků. Panství se podle nového sídla začalo nazývat janovickým. Železářství nadále přinášelo veliké zisky a jen na území města poháněl Podolský potok hamry Stříbrný, Dvorský a Vlašský, nedaleko Horní brány pracovala železná huť, máme zprávy o slévárnách, kovárnách, i šlejfírně. V právě vysazených Edrovicích se rozběhla drátovna a Janovice s Janušovem produkovaly pro vývoz železné ingoty, roury, kosy, rošty i kovové hrnce. U Hrádku vyráběl hrnčíř překrásné mísy s talíři a kachlář se džbánkařem se usadili v prostoru dnešní kuželny na Bartákově ulici. Rýmařov měl svůj pivovar, lázně i špitál a rozličné řemeslnické cechy zásobovaly celé panství veškerým potřebným zbožím. Zástavní panství s nimbem bohatých nalezišť drahých kovů přitahovalo stále další zájemce. Teprve v roce 1583 zakoupil zboží do dědičného držení přítel Rudolfa II., renesanční velmož Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, neobyčejně vzdělaný tyrolský hrabě. Tolerantní president dvorské komory s velkorysostí skutečného aristokrata ponechal městská práva nedotčena, a tak Rýmařované vůbec zatím nepocítili, že město pokleslo mezi poddanská, spíše naopak. Vrchnost vypomáhala při četných požárech a 1590 založila u farního kostela první stabilní městskou školu s řadou vynikajících preceptorů, mezi nimiž vyniká skvělý hudebník a skladatel Rudolf Aucuparius - Vogler. Hoffmannové věnovali též neobyčejnou péči lesům, jež tehdy patřily spolu se solnohradskými k nejkrásnějším v celé monarchii. Rakouský rod se rychle počešťoval sňatky s domácí šlechtou a také vlivem rožmberských bratranců Viléma a Petra Voka.
Mapa Idyla bohaté a bezpečné Moravy se však rychle vytratila. Město se znovu odvážně a oddaně postavilo na stranu zemských svobod ve stavovském povstání (1618 - 1620). Mladý Wolfgang Hoffmann se rebelie neúčastnil, neboť se zdržoval na studiích v cizině. Po postupném zhroucení posledních středisek odporu na Moravě 1622 nebylo hned cítit změny. Na luterském panství proslulém výrobou vynikajících zbraní by zatím nebyl zásah vzbuzující odpor příliš taktický a majitele nebylo zatím za co trestat, a proto roku 1625 reformační komise pouze vrátila faru a chrám katolíkům a vynutila si odchod evangelických pastorů. Na víru prostých věřících zatím nikdo nesahal. Když však 1626 pronikly na Rýmařovsko oddíly dánských protestantů pod vedením nejednoho českého důstojníka a v čele se schopným stavovským generálem Mansfeldem, Rýmařov opět zvedl v naději hlavu a městská hotovost pomohla svým souvěrcům při dobytí Sovince i obléhání Šternberka. Slabí Dánové však neudrželi krok se silnou katolickou Ligou a válku ukončili ústupem. Teprve po vydání Obnoveného zřízení zemského začal masový útěk luteránů odmítajících konverzi zvláště na Hornoměstsku. Také majitel panství Wolfgang Hoffmann musel zvolit mezi vírou či emigrací a umírá zoufalý v polské Lyse. Panství zůstalo jeho katolickému dědici.
Skutečné hrůzy však nastaly o svatodušních svátcích 1643, kdy se už podruhé na severní Moravě objevily švédské oddíly Linharta Torstenssona. Bezohlední seveřané záhy sevřeli Rýmařovsko ze Sovince, časem i z Rabštejna, ba ani císařští nebyli lepší, nastalo období stálého drancování, mordů a epidemií, jež způsobily smrt nejméně třetině stále apatičtějších obyvatel. Teprve 1650 odtáhly poslední švédské jednotky a za nimi zůstalo ze značné části vylidněné, vyhořelé, zpustlé město a zoufalí obyvatelé propadlí po strašných zážitcích morálce horší než vlčí. Hluboká nevzdělanost otevřela cestu hrůzné víře ve vlkodlaky i upíry a snad jen moudrost radních zabránila, aby zašla dál než k tristnímu zohavování těl nebožtíků. Ke všemu strádání ještě sílil tlak na stále vzdorující protestanty a začaly nekonečné spory s vrchností, jež konvertovala ke katolictví, o platnost královských privilegií Rýmařova.
Zatvrzelé město nechtělo ustoupit, nejschopnější představitelé obce byli uvězněni. Teprve r. 1662 rozhodl císař Leopold ve prospěch měšťanů o zachování všech práv ovšem výměnou za naprosté a trvalé podřízení vlastníku janovického panství. Evangelická víra vzala za své v průběhu poslední jezuitské misie (1667 - 1668) po řadě předchozích neúspěchů. Zděšení z nástupu Turků znásobily opravy Rabštejna, průtahy vojsk k Vídni, ložírování regimentů a povinnost stavět do zbraně mladíky z panství. Vrchnost musela zřídit domobranu. V období nejistot lidé opět více přilnuli k víře. Město oslavilo přenesení ostatků sv. Hilária až z Říma a svěřilo se pod ochranu rytířského archanděla Michaela. Slavnostní Te Deum znělo na oslavu vítězství nad osmanskou záplavou u Vídně 1683 po celých sedm hodin. Ještě nedozněl strach z Turků a rodiny měšťanů ohrozily čarodějnické procesy. Za první oběť zvolil prokurátor Boblig statečného a výřečného odpůrce procesů rýmařovského faráře Františka Jana Bapsta a jeho obviněním chtěl přenést procesy i k nám. Opět nelze jinak, než obdivovat statečnost a prozíravost konšelů, kteří knězi, jenž se dostal do bezvýchodné situace, umožnili na poslední chvíli v lednu 1686 útěk na neznámé místo a zaskočený soudce nedokázal situaci zvrátit. Město zůstalo ušetřeno planoucích hranic.
Po nedlouhém uklidnění na počátku 18. století udeřily nové rány, které k velkému štěstí Rýmařovska dokázali alespoň do jisté míry tlumit noví majitelé panství, českorakouský rod Harrachů, vynikající a lidští hospodáři. Mladičké Marii Terezii vyvstala hned po jejím nástupu na trůn řada nebezpečných nepřátel, a zatímco Bavoři s Francouzi záhy s ostudou opustili Čechy, Slezsko s Moravou napadli daleko schopnější Prusové. Jen s velkým úsilím a za cenu ztráty Dolního Slezska se podařilo vytlačit nepřítele alespoň ze severní Moravy a Opavska. Po půli století začaly války znova a opět kontribuce, výpalné, surovosti soldatesky obou stran, nebezpečné tlupy zběhů i zvýšené požadavky na mistra ostrého meče, který ještě krátce vykonával spravedlnost pro celé panství. Kdysi nádherné lesy zmizely a vysychající kraj začal hrozit splavováním nepříliš silné úrodné vrstvy. Harrachové začali s obnovou porostů a dokázali je udržet na skvělé úrovni až do našeho století. Chudý region dostal další šanci, když vznikla v Janovicích roku 1746 tehdy nejvýznamnější plátenická manufaktura rakouské říše. Ke kvalitnímu železářství tak přibyla i tradice textilnictví. Hrabě Ferdinand Harrach využil staletých znalostí obyvatel s pěstováním a zpracováním lnu a zároveň přivedl ze svého panství na Šluknovsku další zručné tkalce. Pro nové příchozí nechal postavit vsi Harrachov, Růžovou, Ferdinandov a osadu Nové Pole. Již roku 1748 snížil značně též robotní povinnosti, ačkoli jej to přinutilo pronajmout všechny starší panské dvory kromě janovického. Není tedy divu, že selské bouře 1775 se panství naprosto nedotkly, i když hrozily bohaté Hané.
Město sevřené na malém prostoru nadále sužovaly četné ohně a nepomáhal ani striktní požární řád. Největší pohroma však teprve číhala. O Velikonocích roku 1790 vznikl z neopatrnosti nevelký požár v domě barvíře na Dolním předměstí, větrné počasí snadno rozdmýchalo oheň a ten se v neuvěřitelně krátkém čase přenesl na celé město. Divoké plameny zasáhly všechny domy včetně radnice a kostela, vznítily se i kopky hnoje na okolních polích. Z města zůstalo jediné požářiště, byly i lidské oběti, mnozí byli děsivě popáleni. Největší katastrofa tehdejší Moravy vzbudila vlnu soucitu a četná města markrabství i okolní vsi uspořádaly sbírky. Také vrchnost vypomohla penězi, dřevem i kamenem z panských lomů. Dobře míněná pomoc ale uhradila jen malou část škod a město se zadlužilo na dlouhá léta. Starý Rýmařov nad zemí zmizel, vzniklo nové idylické městečko v duchu klasicismu a empiru, jež si přes léta přestaveb a chátrání zachovalo do jisté míry původní půvabnou tvář. Napoleonské války byly první, které se města přímo nedotkly, město se s nimi setkalo jen při průtazích vojska a ubytování nemocných vojáků rakouského císaře a francouzských zajatců.
Úzký rámec zbytků opevnění začal být na počátku minulého století příliš těsný rozvíjejícímu se městečku a do roku 1821 zbořili Rýmařované poslední brány a zasypali hradební příkop, aby město dravě vykročilo k dosud nezastavěným plochám v okolí a získalo prostor pro přicházející strojový průmysl. Již v první půli století vznikla ve městě i okolí řada moderních podniků na zpracování lnu a bavlny. Slavná janovická manufaktura začala ztrácet dech v nebezpečné konkurenci a v polovině 19. století zanikla. Hutě stále produkovaly železo a město se řadilo svými dvanácti puškaři na druhé místo za Brno. Nepříliš bohatí lidé si přivydělávali též vyřezáváním betlémových figurek a Stránské proslulo lidovými malbami na skle.
Přicházely další změny v celém systému rakouského mocnářství a bouře zasáhly 1848 i Rýmařov. Vznikly tu dvě kompanie národní gardy, jež oblečeny ve fešáckých stejnokrojích a po zuby ozbrojené značně povzbuzovaly sebevědomí měšťanů při cvičeních a neméně častých parádách. Garda měla i svou šatlavu s profousem a vojenskou kapelu. Naštěstí na poklidné Moravě nemusela nikdy použít zbraně a zakrátko byla k nelibosti občanů rozpuštěna. Roku 1849 bylo zrušeno dělení země na panství a začal vznikat zcela nový správní systém. Rýmařov zůstal nadále v kraji olomouckém, ale podléhal zpočátku okresnímu hejtmanství ve Šternberku. Postupně se stal sídlem soudního okresu a v letech 1855 - 1868 získal statut okresního města. Nový okres spojil obce dvou bývalých panství sovineckého s janovickým a zůstal jím až do roku 1960.
Do města vstoupil telegraf, vznikly spořitelna s bankou, též nepříliš sympatický berní úřad a okresní četnická stanice. Ještě jednou se zase muselo město setkat s nepřátelskými vojáky. V létě 1866 pronikly zcela bez odporu do země pruské sbory, aby s konečnou platností zničily rakouský vliv v Německu, na něž si dělali nárok Prusové sami. Rakouské velení zcela nelogicky zbudovalo nevalnou obranu hluboko ve vnitrozemí a Rýmařov byl ponechán napospas nepříteli. Obyvatelé zjistili katastrofu až podle útěku státních úředníků. Prusové město obsadili a naprosto neuvěřitelnými požadavky, navíc vynucovanými patřičnou hrubostí, zcela zruinovali jeho finance. Pomoc, kterou po krátké a dokonale prohrané válce poskytla Vídeň, byla směšně malá a město se s nastalými dluhy již nikdy nedokázalo vyrovnat.
Spitzerova vola Nová situace začala přesto přát podnikání a ve městě začaly růst nové průmyslové závody. Od šedesátých let vznikaly veliké hedvábnické podniky, mezi nimiž později vynikly zvláště textilky továrníka Flemicha a bratří Schielů. Ve městě se začaly tkát koberce, zpracovávat juta a kožařský průmysl využil možností výrazné dobytkářské oblasti. Vedle cínařského a olovářského podniku bychom zde nalezli i dřevozpracující závody. Dřevo četných pil se tu měnilo na drahý nábytek, sudy a lyže. Na předměstí stály dvě keramičky, též cihelny dodávaly poměrně kvalitní zboží na stavby spolu s kamenolomy. Potravinářský průmysl zastupovala kromě sodovkárny a likérny i konzervárna. Harrachovské hutě většinou zanikly nebo už jen dožívaly. V jejich prostorách pokračovala již jen výroba drátů, sítí a jiného železářského zboží. Možná poněkud živelný, v každém případě však neobyčejně výrazný vzestup průmyslu, jehož struktura byla dokončena do první světové války, dokonale využíval všech dostupných produktů Jesenicka. Závody dávaly dostatek pracovních příležitostí obyvatelstvu a dokázaly v neobyčejně úctyhodné míře obsadit zahraniční trhy na celém světě. Úřední zásahy do složení zdejšího průmyslu po druhé světové válce nemůžeme nazvat jinak než žalostné, neboť porušily nesmírně moderní a pozitivní vývoj, na který by bylo možno dobře navázat i dnes. Průmyslové zaměření oblasti si též vynutilo rázné zásahy v dopravě. Již v první půli století získalo město kvalitní silniční spojení s Šumperkem, Bruntálem i Olomoucí, 1878 přivítali Rýmařovští konečně první vlak z Valšova. Škoda jen, že se přes všechny snahy nezdařilo vybudovat plánovanou trať z Polska přes Rýmařov do Olomouce a dokončit pokračování valšovského spoje po částečně hotové trase do Šumperka. Rýmařov měl tehdy šanci stát se důležitou železniční křižovatkou. Obě světové války tomu bohužel zabránily, a město tím získalo nezáviděníhodnou polohu konečné stanice.
Bohatnoucí město nezanedbalo ani kulturní sféru. Po roce 1850 vznikly kvalitní základní školy, 1873 gymnázium, potom tkalcovská škola, kupecká a hudební. Působila zde řada kulturních, odborných i charitativních spolků, město mělo svou veřejnou knihovnu, divadelní sál a od roku 1901 též zajímavé městské muzeum. Navíc příhodná poloha, příznivé zimní podmínky a přitažlivé okolí umožnily městu, aby svých předností plně využilo jako středisko zimních sportů a horské turistiky. Město nadále poskytovalo svému okolí vše potřebné. Mělo od konce století svůj vodovod i elektrárnu a zdejší stavebnictví prožívalo zlatý věk.
Zdánlivou stabilitu střední Evropy záhy porušily sarajevské výstřely a odstrkovaný Este zemřel v náručí posledního janovického Harracha Františka Arnošta. Přesně za měsíc vypukla první světová válka. Na dostupných fotografiích rýmařovských rekrutů z roku 1914 je vidět úsměvy a hrdost na tvářích jejich otců. Do války šli zvítězit. Situaci pak začali měnit první mrtví a v lepším případě invalidé, stačí jen pohlédnout na pomníčky padlých, abychom zjistili, jaká byla cena. Také začal hlad dřív tady než na bohaté Hané. Na konci války nacházíme místní obyvatele zklamané, nejisté s nenávistí k prohrané válce, bez jakýchkoli zpráv a naprosto dezorientované. Vznik Československé republiky je zastihl nepřipravené a způsobil zde doslova šok. Není proto divu, že se nechali pasivně dovláčet k souhlasu se vznikem podivného útvaru s názvem Sudetenland s vládou v Opavě, která se s dvěma dalšími snažila o připojení k Německu. Nový stát však nemohl souhlasit s tak rozsáhlou korekturou historické hranice, a tak se i Jesenicko pod pohrůžkou vojenskou silou svých cílů vzdalo bez odporu. Již roku 1921 začali přicházet do téměř zcela německého prostředí čeští úředníci, policisté, železničáři a další, jak to vyžadoval nový stát. Roku 1930 jich bylo 177 v celém městě. Zpočátku byli přijímáni s nedůvěrou a podezřením, ale střetnutí, pokud k nim vůbec došlo, nikdy nepřesáhla verbální úroveň. Poklidný vývoj státu a poválečná konjunktura i velká důvěra v Masaryka a jeho národnostní politiku nakonec získaly převahu a v Rýmařově došlo k dalšímu pozitivnímu vývoji. Rýmařov uvěřil v budoucnost, opět se začalo stavět a zahraniční trhy se zase obnovily v nebývalé nenasytnosti. Přesto však nemohli být zdejší lidé zcela imunní vůči nacionalismu, který nebyl jen německou zvláštností a jež ještě posiloval pocit porážky z nedávné války. Pak přišla na Rýmařovsko velmi krušná krize třicátých let a velký demagog v Německu měl už práci velice snadnou. Stačilo jen uhodit na správnou strunu, srovnat o něco lepší situaci českých krajů méně závislých na vývozu, který přestal fungovat, připomenout sice nezáměrný, ale poněkud necitlivý přístup vládních byrokratů k obsazování míst v německém prostředí Čechy a třeba nepochopitelné psaní Čechoslovakische republik na německých vysvědčeních. Výsledek se dostavil. Ve městě začali získávat převahu henleinovci, i když ani tehdy nedošlo k naprosto žádným excesům a 28. říjen slavila s Čechy i řada Němců včetně oficiálních zástupců města. Vše pak zoufalým způsobem rozsekl Mnichov. Přišel říjen a s ním český exodus. Nešťastní lidé, kteří zde vybudovali svou existenci, a mnozí založili českoněmecké rodiny, neboť láska nezná národnost, odcházeli do vnitrozemí a s nimi nejeden německý antifašista, někdy vyprovázeni neskrývaným zadostiučiněním. Malá místní židovská komunita zděšena až na výjimky zůstala. Téměř nikdo z ní nepřežil válku. Německá armáda obsadila Rýmařov teprve 8. října 1938 a okres se stal správním celkem Velkoněmecké říše. Nelze skrývat, že mnozí zdejší obyvatelé změnu přivítali, objevily se protižidovské nálady, ale ani ty nebyly pravidlem. Také válka pro Německo zpočátku úspěšná vyvolala více nadšení u mladých, staří už měli své zkušenosti. Celé Jesenicko se navíc stalo jedním velkým táborem pro internaci či likvidaci odpůrců nacismu. Přímo ve městě zřídila armáda dva tábory pro polské a britské zajatce a kromě nich zde pracovalo mnoho totálně nasazených žen i mužů z Polska a Ukrajiny. Historie se opakovala. Zase zprávy o padlých a později nepříjemná vidina totální porážky. S hrůzou a strachem viděli Rýmařované na samém konci války procházet městem tisíce nelidsky zbědovaných ruských zajatců a ledaco se proslechlo o koncentrácích, jejichž filiální tábory byly v Bruntále a Světlé Hoře. Významnější nacisté opustili město zavčas azbylo jen zklamané, obelhávané a vyděšené obyvatelstvo tvořené především starými lidmi, ženami a dětmi.
Závěrečný akt pochmurných let války nastal v Rýmařově 7. května 1945. V dopoledních hodinách se přisunuly jednotky sovětské armády od Bruntálu a při nedlouhém obléhání a ostřelování města, které způsobilo řadu požárů i zbytečné oběti na životech, padli čtyři ruští vojáci, pět německých a jedenáct civilistů. Po obsazení města došlo k dlouhé řadě sebevražd i podivných úmrtí, z nichž málokteré motivovala ideologie, častěji umírali lidé z pocitu bezvýchodnosti, osamocení, ze strachu z budoucnosti či zneužité ženy v šoku, aniž by zatím někdo uvěřil v hromadné vystěhování nebo si dokázal představit v zapadlém a špatně informovaném městečku celou obludnost nacistické genocidy. Nejvíce obětí bylo mezi ženami a malými dětmi, stále ještě zabíjely zbraně... po válce...
Hakl Tragicky končilo sedm set let neobyčejně plodného soužití tří středoevropských etnik, vášně rozpoutané peklem války, bestiality a ponížení zplodily další křivdy a krutosti, nedokázal je zastavit cit ani rozum, a chybí často ještě i dnes.
Již v květnu se objevili první čeští osídlenci a Jesenicko se otevřelo snad poslední z četných kolonizačních vln. Výraznou většinu příchozích tvořili Moravané. Nejistá doba přinesla nejeden zápor, ale i odhodlání, houževnatost a odvahu, potřebné pro zaplnění hrozivého vakua. Neurvalí chamtivci bez skrupulí, lidé se špatným svědomím z války a malověrní obvykle neunesli obtíže a rychle mizeli v anonymním asylu pohodlnějšího vnitrozemí, zůstávali především poctiví, slušní lidé a mnozí z nich či jejich potomci zde žijí dodnes. Zvláštní obdiv zaslouží početní příslušníci domácího i zahraničního odboje, mnohdy lidé, kteří přežili peklo nacistických věznic. Ačkoli se mohli hřát na výsluní svých zásluh v klidnějších končinách, zvolili nejisté a neklidné Rýmařovsko. Mezi prvními přijela zajistit pořádek též jednotka Čs. obrněné brigády, která se vrátila po vítězném obléhání francouzského přístavu Dunkerque, a na konci měsíce ještě třiašedesát příslušníků Stráže národní bezpečnosti. Začaly též fungovat nové správní orgány. Poměry byly více než složité, jediné spojení s okolím zajišťovala železnice a zakrátko ještě dva americké nákladní Dodge. Teprve od března 1946 přibyly první autobusové linky. Zásobování nestálo za řeč, chybělo vše včetně výrobních surovin v podnicích a pohonných hmot.
V nepřehledném systému a velké euforii lidí z míru, ale též v atmosféře ještě živého děsu ze smrtící okupace a nepředstavitelných hrůz nacismu unikaly některé temné tóny dnes již nepochopitelného revolučního práva, podivné soudy i srpnový divoký odsun německých obyvatel do nepřipravené sovětské zóny. Zbývající němečtí Rýmařované, zatím zaměstnaní v podnicích i v zemědělství, pak podstoupili již spořádanější a nikoli bezbolestnou cestu po železnici postupně v době od ledna do října 1946. Usazovali se převážně v americkém okupačním pásmu v Bavorsku, Hessensku a Falci přijímáni ve zcela zničené zemi s nenávistí, a trvalo léta, než se s novým prostředím sžili. Výměna obyvatel znamenala pro Rýmařovsko dosud nejhlubší přeryv celé jeho historie od 13. století.
Školy zaplnily díky válce podvyživené a nedostatečně oblečené české děti a spolu s ostatními obyvateli vděčně přijímali solidární akci UNRRA. Postupem času začaly přicházet také slovenské rodiny i jejich krajané usídlení od minulého století v Rumunsku. Ani další lidé však nedokázali dostatečně naplnit Rýmařovsko. Dosidlování se zadrhávalo a zvláště na vsích docházelo k neustálé migraci. Obec Růžová zanikla zcela, Ferdinandov i mnohá jiná místa doslova zachránili pozdější chalupáři, jimž za to nebudeme nikdy dostatečně vděční. Také průmysl se vzpamatovával ztěžka a drobnější továrničky záhy zanikly. Jinak tomu bylo ve sféře živností. Po období národní správy se staly soukromými podniky a mnohé díky svým kvalitám natolik povědomými, že se jmény jejich majitelů označovaly ještě dlouho po znárodnění. Rozběhla se knihovna, kino, neobyčejně pilní ochotníci z Mahena studovali první divadelní hry, svou činnost zahájil Sokol i první oddíly Junáka. Časem se situace změnila k lepšímu a život se pomalu vrátil do normálních kolejí, aniž kdo očekával výraznější změny.
Téměř neuvěřitelný se zdá prokazatelný nezájem o převrat v únoru 1948, ačkoli město ovládali nejpočetnější komunisté již od roku 1945. Situaci většinou lidé vnímali jako běžnou demokratickou výměnu vlády, ale události nabývaly stále rychlejší tempo. Přes šok z podivné smrti oblíbeného Jana Masaryka, kterou běžní lidé zatím nespojovali s nastupujícím režimem, mnohý uvěřil v lákavé sliby a jiné možná svedla i zášť k úspěšnějším či bohatším. Klima bylo připraveno. Dusná a pochmurná atmosféra diktatury brzy zabloudila i k nám. Nepohodlní byli zbavováni svých míst, přestalo záležet na schopnostech, přednost dostala fanatická oddanost komunistické straně a mnohdy dobrý žaludek. Zakázán Sokol i Junák. Jen málo z těch, co prohlédli, se postavilo na odpor, neboť cena, jak se ukázalo, byla vysoká a strach z války nebyl překonán. V říjnu 1949 byla obviněna skupina odpůrců režimu z útoku trhavinou na provoz tehdejší textilky Henap. Ačkoli akci neprovedli, byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu na desítky let. Nespravedlivý a krutý veřejný soud se konal v sále městského kina. Bylo plno. Další tragédií bylo vytváření zemědělských družstev. Lidé, kteří před málo lety dostali půdu od státu, se jí měli opět zbavit a vstupovat do mnohdy vnucených komun již od roku 1950. Nejschopnější a bohatší rolníci odporovali více, a tak nastoupila falešná obvinění, vyvolávání nenávisti a násilné odebírání majetku rozkulačovaným, jak zněla politická hantýrka. Poslední stateční byli zlikvidováni po roce 1960. Sama družstva se v horské oblasti postupně do šedesátých let ukázala převážně neschopnými života, vnucované hospodaření nesmyslným, a tak nastala doba státních statků a s nimi éra necitlivých útoků na ekologický systém Rýmařovska. Nejhorší zásahy však pochází až ze sedmdesátých a osmdesátých let. Ve stejném období pokračovalo vylidňování vesnic Rýmařovska, jež začalo již v druhé půli minulého století, Rýmařov se však stával lidnatějším. Těžkou ránu rýmařovskému průmyslu zasadila izolace státu od tradičních trhů, vývoz se zaměřil na sice rozsáhlý, avšak trvale insolventní a nepodnětný trh států sovětského bloku či rozvojových zemí. Důsledky doznívají dodnes.
První známky nevelkého otupení drastického období tvrdé diktatury se objevily po roce 1955. Zlepšily se platy, 1956 obnoveno léta zrušené gymnázium ve formě jedenáctileté střední školy. Její studenti, využívaní často v provozech textilek, museli skládat ještě před maturitou kvalifikační zkoušky v oboru tkadlec. Přestaly přesuny obyvatel, došlo k poměrné stabilizaci, i když mnohdy nadále sloužilo Rýmařovsko k umisťování podezřelých či politicky nepřizpůsobivých jedinců a potencionálních rebelů, situace se značně uklidnila.
Nadále však vládl tuhý centralismus a roku 1960 zanikl z moci úřední téměř stoletý moravský rýmařovský okres. Stal se proti logice vývoje historického správního systému součástí většího celku ještě s dalšími dvěma slezskými okresy Bruntál a Krnov. Letité vztahy k jihu a Olomoucku se omezily a dodnes vnímá většina občanů města likvidaci dobře fungujícího celku jako hlubokou křivdu. Vzdor situaci postavila další léta do čela obce neobyčejně schopné jedince, kteří dokázali i v obtížnějším klimatu nyní druhořadého města nemálo. Zlepšila se obchodní síť, město opět získalo dobré jméno v kulturní oblasti a začalo se upravovat a stavět. Přes jistě významné a nesmírně potřebné zvýšení počtu bytů nebylo v silách města zabránit neodčinitelným zásahům v historickém centru. Ani Rýmařov neunikl porušení sedmisetleté uliční linie, otloukání stylových empirových či neorenesančních fasád, stavbě architektonicky trapných objektů v obvykle bezduchém slohu divné doby. Za nejtragičtější však můžeme považovat likvidaci celé poloviny rýmařovských kostelů.
Když klidnější šedesátá léta vyvrcholila politickým jarem 1968, byli obyvatelé města v drtivé většině okouzleni možností reforem a jednoznačně na straně rozumu a lidskosti. Ani nejzarytější škarohlídi neočekávali tragický konec krátkého závanu svobody. Do ochablého ticha rána horkého konce srpna zařval monotónní rachot motorů a tankových pásů. Rozespalí obyvatelé s hrůzou hleděli, jak se městem valí zmatení polští vojáci, kteří zatím nepochopili, že se stali okupanty, a nový asfalt Opavské rve neuvěřitelný proud vozidel naopak dobře informovaných příslušníků Sovětské armády. Jako málokdy předtím a bohužel nikoli natrvalo jsme všichni cítili ohromné pouto jednoty a porozumění, národ se nebránil zbraní, ale duchem také v Rýmařově. Posledním pozdravem Pražského jara se stalo založení významného rýmařovského podniku na výrobu rodinných domků z bohatých zásob místní suroviny, ze dřeva. Podnik dodnes prodává na světových trzích a zachoval si pro město nesmírný význam.
Netrvalo dlouho a objevili se první zrádci, nastala normalizace pod ochranou ruských bodáků. Už zpočátku sedmdesátých let došlo k obávaným prověrkám, které u nás těžce postihly zvláště některé komunisty, co ochotně přijali sice sympatické, ale nerealizovatelné myšlenky humanizace politického systému. Režim pronásledoval celé rodiny i s dětmi. Nastala situace připomínající události po puči 1948. StB spolu se stranou a podřízenou vládou zajistily hřbitovní klid, ideologie prorostla vším. Než vývoj nelze zcela ubrzdit, a přes nespornou stagnaci se ve městě ledaco měnilo k lepšímu. Vyrostla velká sídliště, opět bohužel šedivé panelové činžovní domy, mnohdy zcela nevyhovující drsnému klimatu Jeseníků. Vzrostl též počet školních budov a významným centrem se stal Dům kultury. Město se časem zase nadechovalo k rozsáhlým přestavbám, častěji však nemělo sílu ani k úplné realizaci dobrých nápadů. Unavený a stále obecněji nechtěný režim již postrádal sílu. Také Rýmařovem proběhly dokumenty Charty 77 a disent dosáhl i k nám, přesto se naděje na změnu zdály čirou fantazií.
Ticho a poněkud ospalý poklid nevelkého městečka rozbily události po 17. listopadu 1989. Většina občanů ožila a propadla všeobecnému rozhořčení, později s nemenší chutí rozjařenosti. Již v listopadu vzniklo Občanské fórum a svobodné volby postavily po půlstoletí do čela města důvěryhodné spoluobčany, kteří, ač někdy různých názorů, vědomě nesli svou kůži na trh.
Do dnešní doby se mnoho změnilo, objevily se vkusné domy, opravilo se mnoho fasád na městských domech, zachraňují se upadající hodnoty, upravila se nevzhledná zákoutí např. Horní ulice, byl vybudován Sportovně kulturní areál v Zahradě Hedvy a mnohé další.  Středisko volného času Rýmařov a městské muzeum zajišťují ve městě pravidelnou kulturu. Město je na dobré cestě stát se jižní branou nádherných Jeseníků.